Technologizace slova
Tento stručný název patří nejvlivnějšímu dílu, dnes již zesnulého literárního teoretika - Waltera J. Onga.
Otazníky v oblasti kulturní a literární teorie se množí překotněji, než jejich odpovídající protějšky. Mnohé zrezivěly, pouze hrstka si zachovala inspirativní nádech. Podívejme se, zda právě ty se tísní pod titulem Technologizace slova.
Autor svou pozornost zaměřil na odlišnost orální a chirografické kulturní společnosti, v níž pátral po argumentech, které by dosvědčily soudržnost v uchopení textu písmem s restrukturalizací lidského vědomí. Relativně. Orálním kulturám totiž nepřisuzoval znak zaostalosti, či kulturní podřízenosti vůči národům, za nimiž stojí bohatý literární horizont, kteréhož dědictví náležitě využívají.
Dnešní jedinec je od prvních slůvek formován zkreslujícím rámcem chirografické společnosti, což zhmotňuje představu písma – slova, která známe (znaky, jež dokážeme dekódovat), vlastníme. Akt pojmenování byl v zásadě vždy chápán ve smyslu ovládnutí podstaty - vyslovení jména se dá myšlenkově „uchopit“ v zákonitostech tvárného znaku identity.
Následující úvahy autor rozvinul charakteristikou orální literatury –
„Čistě orální kultury mohou vytvářet sofistikované formy slovesného umění“.
Zní-li nám tato věta paradoxně, vzpomeňme geniálního negramotného básníka, jemuž bylo přisouzeno autorství Ilias a Odyssey –
„V žádné jiné oblasti se protiklady orality a gramotnosti a zaslepenost nereflektovaného chirografického či typografického myšlení neprojevují v tak bohatém kontextu.“¨
Nakolik pevně je „homérovská otázka“ stylisticky svázána vlastnostmi orálního vyjadřování? Obě antická díla oplývají formulemi, které Homér vkládal jako kostky z dětské stavebnice. V časech, kdy nebylo možné umělecké dílo zakonzervovat písemnou textovou podobou, bylo zcela běžné užívat repertoáru ustálených epitet a obratů. Pomocí mnemotechnického základu veškerého myšlení a vyjadřování si básník dokázal svůj příběh poměrně snadno vybavit. Byť mnohdy s obměnami nebo kličkami.
Ong opětovně akcentuje především podstatu řeči a slov v důsledku reflexe –
„Myšlení je zasazeno v řeči, a nikoli v textech, které vždycky získávají svůj význam prostřednictvím odkazu viditelných symbolů ke světu zvuku. To, co čtenář vidí před sebou na stránce, nejsou skutečná slova, nýbrž kódované symboly, pomocí nichž si může řádně zasvěcený člověk skutečná slova vyvolat ve svém vědomí ve formě opravdového nebo imaginárního zvuku.
Dodává –
Písmo zkrátka nemůže být nic jiného než množství značek na povrchu, pokud ho nějaký člověk vědomě nepoužije jako přímou či nepřímou narážku ke skutečnému či imaginárnímu vyřčení slov.“
V podstatě veškerá danost je utvářena naší schopností dešifrovat znaky, od čehož se odvíjí nejtajuplnější příběh – náš vlastní. Můžeme však také vše dekonstruovat rámcem současnosti, kdy existence slova – etymologického znaku – může být vnímána coby pouhý konstrukt lidské představivosti.
To už se ovšem dotýkáme otazníků nezbytnosti etymologických změn/záměn, nevyhnutelnosti newspeaku, což je mimo záběr recenze.
Přítomností v této knize zachytíme na každé stránce nezbytnost gramotnosti pro vývoj lidstva. Reakcí na otázku, zda skutečně byl přenos řeči do písemné plasticity nejdůležitější technologickou revolucí v dějinách, si čtenář zodpoví záležitost úvodního pojednání.
Závěrem doplňuji, že text zaštítilo nakladatelství Karolinum, kniha vyšla v roce 2006 ve výborném překladu Petra Fantyse, s informativně cenným doslovem Petra Bílka
2025 ©