Mein Kampf

Opus Vůdce tisícileté říše, jejíž rekviem zaznělo záhy po bojovém nasazení za myšlenku, tvořící ústřední motiv díla.

Diskuze nad přípustností vydání Hitlerova manifestu stojí na chatrných nohou, seznámení s úvahami sepsanými na stránkách této knihy nemůže nést zodpovědnost za propadnutí jakékoli formě extremismu – upřímně, jedinci tíhnoucí k takovémuto způsobu seberealizace, by měli pramálo trpělivosti zaobírat se tímto nesnadno podaným dokumentem. Kontroverze, jíž stále vzbuzuje, je podmíněna skutečností, že Hitler v tomto svém stěžejním textu prezentoval bezohledné záměry, ježto mu bude dána možnost. Tu mu k nohám položila velkorysá politika appeasmentu a vůdce se jal realizovat do důsledku vše, co dopředu ohlašoval.

/Je klamné domnívat se, že neznalost Hitlerova Boje, neměla nejmenšího vlivu na těžkopádnost, se kterou byl národní socialismus posuzován západními mocnostmi. Tomáš G. Masaryk o Boji napsal – „Kniha a program autorův zasluhují nesporně v souvislosti s jeho politickou praxí daleko vážnější pozornosti než jeho nepřátelé, ale též přátelé a stoupenci doposud projevovali. Nejen hitlerismus, ale také Hitler je významný časový problém.“ Seznáme-li, že uvedená pasáž je vytržena z prezidentovy recenze z roku 1931 - před Hitlerovým uchopením moci, je neslýchané, jak chabé pozornosti se knize dostalo v době, kdy již o nacistických úmyslech nemohlo být pochyb/

Přidruženým důvodem může být snaha občany nekonfrontovat s tím, co je masa schopná podpořit, ocitne-li se v existenciálně bezvýchodné situaci.

Ostatně vyjdeme-li z postavení, ve kterém se Výmarská republika nacházela po krachu Velké války, oslabená revolucí a požadavky Versailles, nemusíme se dvakrát tázat, kde se vzali přívrženci spasitele, jenž mezi povšechnou bídou hlásal o výsostné krvi porobených.

První část knihy, Zúčtování, tvoří rámec zkreslené optiky, jež měla autorovi zajistit vizionářský profil, zároveň poskytnout nabubřelému programu zdání legitimity.

Úvodní biografický náhled nepřinesl nic objevného, našince by mohly zajímat Hitlerovy úvahy o domnělé čechizaci Vídně - skutečnost slovanského živlu nevratně brzdícího, ba znemožňujícího vývoj germánského prvku, spatřoval téměř na každém kroku. Břemeno rakousko-mocenského dědictví v podobě nacionálně odlišných struktur, toužících po nezávislosti pobuřovalo silný nacionální pud pevného ukotvení k německému soukolí.

Na počátku svého politického vnímání byl Hitler nesporně ovlivněn Karlem Luegerem, zakladatelem křesťanských socialistů, u nějž byl hotov seznat principy obratného počínání, kontaktu s masou, leč neváhal se také inspirovat rétorikou politikova antisemitismu. Krach uměleckých ambicí v tandemu se silným zneuznáním unikátu, vedl k potřebě označit společenství, jehož neurčitost dávala nespočet viníků. To vše jej domněle opravňovalo k následné kritice israelitů, jakožto nositelů cizích kultur, bez možnosti dosáhnout čehokoli významného vlastními silami ve všech oborech lidského konání.

Zrod válečného konfliktu byl přehodnocen na boj Germánů za bytí a nebytí, z následného kolapsu západní fronty vinil povážlivé zanedbání vlivu válečné propagandy, kdy v tisku místo povzbuzení a důvěry, vojáci nacházeli pouze slova opovržení a skepse. Propagandistické poslání rozebral důkladně, poněvadž se jedná o klíčový bod každého politického programu. (Touto částí Boje se nepochybně inspiroval pozdější velmistr propagandy Goebbels, v podstatě Hitlerovy vize převedl do reality každodenní existence.)

 Vojenský neúspěch ústil v situaci příhodnou k ovládnutí mas skrze revoluční povstání. O příchodu revoluce pochyboval málokdo, politická situace v Německu byla napjatá, císař sbalil kufry do Holandska, monarchistické zřízení se hroutilo a jediné, co jej toužilo udržet při životě, byla páně Ebertova marná snaha. Paradoxní situace – jediným udržovacím článkem monarchistického uspořádání byl předseda sociálních demokratů, což pro autora nehrálo roli – parlamentarismus byl protigermánský /židovský/, jeho přívrženci byli zbabělci a štváči v židovských službách. /prostor pro despotickou formu autokracie/ Sociální demokraté ztělesňují parlamentarismus – většinový princip, jež se míjí s posvátnou ideou absolutní individuální odpovědnosti, náležející Vůdci.

 Hitlerův nacionalismus našel uplatnění v Německé dělnické straně, což bylo hnutí bez jakékoli vize, či nosné myšlenky. Na hnutí nabaloval svůj program nacionálního socialismu, jehož jádro leželo ve vidině pangermanismu, přes kterou filtroval veškeré politické závěry. Expanzí NSDAP autor uzavírá první část spisu.

 Druhá část - Národně socialistické hnutí, posuzovala uplatnění národně sociálního programu z hlediska vnitřní a zahraniční politiky.

Předpokladem každé historicky významné myšlenky je idea společného nepřítele – nacistické hnutí, formující se v poválečném chaosu revolučních střetů, nebylo výjimkou - cejch vnitřního nepřítele vypálilo Židům – domnělým vlajkonošům marxismu. Vezmeme-li v potaz počátky Výmarské republiky, není posloupnost nahodilá. Dle všeobecného mínění zastupovali Židé prorevoluční frakci nezávislých socialistů (Spartakovců). Tuto domněnku živila například masová podpora bavorského ministerského předsedy a prorevolučního vůdce Kurta Eisnera, jenž se stal, pro svůj židovský původ, obětí vraha z reakční frakce kontrarevoluce. I tento úspěšný atentát autor neváhal zneužít pro stvrzení židovského spiknutí:  

  „Smrt Eisnera jenom urychlila její průběh (revoluce) a vedla konečně k diktatuře rad, lépe řečeno k dočasné nadvládě Židů, tak jak byl původní záměr původců celé revoluce.“ (Mein Kampf)

 Komplot potvrzovala také skutečnost, že o vznik Komunistické strany Německa /KPD/ - dědičného nepřítele kontrarevoluce, se zasloužili K. Liebknecht a R. Luxemburgová – dva představitelé Spartakovců, oba židovského vyznání. Není třeba dodávat, že reakcionářská frakce kontrarevoluce byla živnou půdou krajní pravice, jež pouze vyčkávala příchodu muže, jehož bezohlednost se nezastaví před ničím.

Nicméně národní socialismus jedince neposuzoval pouze v rámci rasových meřítek, ale také z hlediska mentální zdatnosti.

 „Národní stát pozvedne především rodinu z úrovně trvalého rasového znetvoření a dá jí posvěcení takové instituce, která je povolána k tomu, aby plodila tvory podobné bohu a nikoliv znetvořeniny mezi člověkem a opicí.“ (Mein Kampf - Stát)

 Tato přemrštěná úvaha inspirovala autora k řešení, jak naložit s mentálně znevýhodněnými občany – vypracované body se později - ve spojení s odbornou veřejností, realizovaly pod označením Akce T4.

 Veškeré oblasti vnitřní správy z pohledu národního socialismu (či autora) vykazují jistou nedefinovatelnost, schází konkrétní hranice, kdy čtenáři není dána ucelená odpověď. To ovšem nijak neomezuje pisatele myšlenkově obsáhnout končiny, v niž mu schází jak osobní kompetence, tak odborná pomoc kvalifikovaného poradce. Stěžejním autorovým zájmem bylo mravní a tělovýchovné zabezpečení mládeže, na kterém ležela jistota vojenské budoucnosti. Nutno přiznat, že některé úvahy neztratily na své platnosti:

 „Chlapec, který žaluje na svého kamaráda, se dopouští zrady a zaujímá tím postoj, který zhruba řečeno a zveličeno – odpovídá velezradě. Takového chlapce nelze považovat za „hodné a slušné“ dítě, nýbrž za chlapce s méně hodnotovými charakterovými vlastnostmi. Pro učitele to může být pohodlné, posloužit si za účelem zvýšení své autority takovými nectnostmi, avšak do mladého srdce bude tím zasazen zárodek určitého postoje, který se může později projevit velmi negativně. Víc než jednou vyrostl z malého žalobníčka velký padouch.“

 Pro tyto mravní pokyny dnes chybí společenská platforma, což ovšem nemusí nutně znamenat, přehlédneme-li pisatelovu entitu, že se jedná o požadavky postrádající etický rozměr. Nejvyššími hodnotami, jež lze mládeži vštípit jsou, dle autora – pevná vůle, rozhodnost, zodpovědnost. Záležitosti vnitřní politiky byly oznamovány s neotřesitelnou jistotou budoucího uskutečnění, nacistický Mesiáš sliboval nastolení nového pořádku, slíbil vše po odstranění židovského zlořádu.

 Po úpravě vnitřní politiky byl naplánován obrat v orientaci zahraničních záležitostí, kdy bude nezbytné posílit mocenskou pozici Německa spojenectvím se silným partnerem. Pro tuto věc by se hodilo získat Itálii /úmysl naznačoval, nakolik byl Hitler přesvědčen o anexi Rakouska, jež by znamenala sousedství s tímto hypotetickým spojencem /, případně Anglii, pro zakořeněnou nedůvěru Anglosasů vůči Francii. Spojenectvím s významným západním aktérem Hitler sledoval druhý cíl – zahájení expanzivní a vojenskou mocí posílené politiky na východ, s následným podmaněním slovanských národů, ve kterých autor spatřoval méněcenné živly, množící se na úkor germánského práva na půdu a chléb. Výbojná strategie měla rovněž určitým způsobem nahradit ztracené kolonie po fiasku Velké války a zrovnoprávnit tak Německo s mocnostmi, jež si kolonie podržely. Netřeba zdůraznit, že jistou roli v autorově konceptu hrála také poválečná revize hranic, při které Německá Říše ztratila 13% své plochy.

Nicméně autor nepochyboval, že okolnosti brzy naberou příznivější spád…

Text lze odsoudit s námitkou, že se jedná o nesmysly bezskrupulózního demagoga - největší potřebu deklarovat negativní postoj mají jedinci, kteří nacistický manifest nečetli. Odsoudit bez znalosti je podobné jako zakázat bez důvodu. Mein Kampf bezpochyby obsahuje mnoho demagogických propagandistických polopravd a lživých konstruktů. Autor si mnoho údajů upravil tak, aby zdánlivě podporovaly jeho teze. Ježto však víme, jaké následky přineslo uvedení národního socialismu do praxe každodenního života, můžeme posoudit, jak tenká je linie poměrů směřujících k odevzdání vlastní vůle ke zvůli jiných. Mein Kampf není ani tolik hrozbou, jako zůstává varováním, pramenem příčiny dějinných zvratů. Nerozpozná-li společnost podmínky pro etickou slepotu a úpadek v kontextu někdejšího dějství, pozná následky z dědictví historie.

Závěrem je třeba mít na paměti, že Mein Kampf klade určité nároky na obeznámenost s politickým pozadím poměrů Výmarské republiky - autor zmiňuje hlavní figury politického života (Eisner, Ebert, Ludendorff,...) - bez povědomí o těchto reprezentantech, čtenář nebude schopen zhodnotit smysl textu a kořeny Hitlerova smýšlení.

Prohlašuji, že nejsem členem žádného hnutí, směřujícího k potlačení práv a svobod člověka nebo takového, které hlásá národnostní, rasovou či třídní zášť vůči jiné skupině osob, ani taková hnutí nepodporuji.

 (Za vydavatelským počinem stojí nakl. Naše vojsko, 2016)