Poslední dobou se množí vzpomínkové pomníky mapující cestu vlaštovek Pražského jara, přes normalizační lhostejnost ke dnům Sametové revoluce.
Pochopitelně, pamětníci II. světové války mizí, jejich svědectví jsou nahrazena tlakem hypermoderních intencí - dnešní dny, natolik nepodobny tehdejším, postrádají jakékoliv styčné body, o něž by se nejmladší generace mohla svými epitety virtuální reality opřít. Je vhodné pokusit se zmapovat dobu poválečnou, dobu, kdy svět se bipolárně, ideologicky roztrhl a patřičně své leníky a následovníky vytyčil. Snad se jen doposud lehce zapomíná, že mezinárodní vztahy jsou konsekventními vazbami, tvořeny nejen nomenklaturně.
Předáme-li své sympatie k užití jednomu z mocenských hráčů, polemiky a úvahy se stávají pouhými marionetami, a je zcela nepodstatné, komu svou náklonnost věnujeme. Víra bývá nepevnou měnou, ať si Bohem zvolíme kohokoli.
Podivuhodnou formu farizejství uchovává publicistická tvorba Josefa Škvoreckého, výběr esejů, jimiž reflektoval nejen literaturu někdejších souputníků, nýbrž i politiku a společnost let 1972 – 97, Nataša, pícníci a jiné eseje, následovány Timeo Danaem a jinými eseji. Konstantou spisovatelova publicistického projevu je moralizující, k mezím fatality nakročený tón, kterýmž spisovatel zaříkává nevědomé.
Texty Josefa Škvoreckého jsou prostoupeny šarmem s dávkou ironie, mnohé odstavce cele zasvěceny adoraci Západního světa. Je pochopitelné, že jedinec, který prošel nepříjemnými trasami v doprovodu komunistických nařízení, zákazů, byl svědkem vykonstruovaných procesů, s neblahými, tragickými následky, vloží plody své práce do služeb Strany dobra. Nečestně může vyhlížet okolnost, že spisovatel v polemice sahá k žargonu kádrových zvěrozvěstů, občas slovíčka zaloví i ze studnice komunistických grafomanů, až červánky nad Kladnem zazáří. Touto neřestí se pyšní mnoho rytířů svobody, čím více přizpůsobeni jsou, tím srdnatěji se pokouší rozmáchnout mečem.
Přisoudíme-li textu J. Š. plné atributy čtivosti, kostra jeho argumentace zůstává chatrnou: „Od začátku amerického státu se otroctví připouštělo jenom jako okolnostmi vynucené zlo a mezi představiteli americké Unie bylo odjakživa velké množství těch, kteří od začátku plánovali jeho zrušení.“
Nejenže tato myšlenka neočistí Spojené státy od hříchu (reakci vůči abolicionistickým hnutím živě vylíčil např. H. D. Thoreau), nýbrž uvádí k životu neblahý model – pokud obsah „okolnostmi vynuceného zla“ vyčpěl až po několika staletích, buďme rádi, že například páně Chamberlainovo přijetí „okolnostmi vynuceného zla“ nemělo delšího trvání, než koliko nám přisoudila historie. Veškerá apologetika zde stojí na vratkých nohou, využívaje nevěrohodných, ba zkreslených tvrzení, ztráta nadhledu znevěrohodní svědka.
Zamyslíme-li se nad úvahou, jíž byl věnován rozsáhlý prostor – Jazzová sekce (1988) – pojednávajíc neblahý osud kapely Plastic people of the Universe, nelze ignorovat, kterak čas nechává i tuto obhajobu selhat. Nevím, zda Plastikové toužili seznámit publikum se skutečně uměleckou produkcí, či pouze přijali pozici jakéhosi symbolu /odporu, protestu, resistence/. Připustíme-li však časovou výhodu třiceti let, vidíme nakolik je charakter těchto příběhů zakonzervován do kontextu uplynuvších let. Alegorie tvořená dobou se časovým posunem rozsypala téměř v prach.
V souvislosti s autorovými závěry se ozývá ještě jedna kacířská otázka – copak pouze restriktivní opatření plodí hodnotné ideje? Pokud by tomu tak bylo – strach, úzkost a bezmoc by se staly nejen tvůrci hodnoty, ale zároveň zárukou, ba podmínkou. Nositelem významu a propůjčovatelem věhlasu (včetně samizdatu v podobě, do níž se rozvinul) by se stal sám totalitní režim v kodexu vlastních principů.
Tvorba Josefa Škvoreckého, prodchnuta satirou a důvtipem je ze soudku toho nejvýtečnějšího z poválečné produkce, avšak reportážní texty se leckde proměňují v latratus canis, nicneříkající štěkot.
2025 ©