„Pouze tomu, kdo si je chladně vědom nesmyslnosti všehomíra, horoucně dychtí po vykoupení skrze otázku, nikoli skrze otrocké přijetí odpovědi.“
Umberto Eco
Renesanční charakter italského sémiologa se nezaměstnával pouze obsahovým interiérem slov, přidružil se také k otázce stínového divadla kolem – účast kýče v masové (s)potřebě komentoval v Skepticích a těšitelích.
„střední" konzument konzumuje svou vlastní lež, lež de facto strukturální… takovou formu lži potřebuje, aby se v ní mohl najít.“
V dějinách konzumu vnímal tendenci zaměřenou k tvorbě nových podmíněných reflexů, jež by transformovaly obsahový imperativ knihy v prázdný produkt na objednávku.
„Bez analýzy přijetí en bloc, jako něco, co je správné konzumovat, protože trh nám to předkládá a předem nás upozorňuje, že je to tak v pořádku a zbavuje nás povinnosti zaujímat postoje a soudit.“
Existenciální smysl moderního jedince, váhajícího co s relikty rozlišovacích schopností, obnažil kontury čtenáře sémantického i sémiotického. Kterému z nich zasvětit svou čtenářskou identitu… Přes možný otazník každého textu, právo vynést prapor třímá vizionář, špendlící fasetu avantgardních prvků k derniérám minulosti.
„Svého konzumenta přesvědčuje, že se setkal s kulturou, Uměním a nemá klást další otázky… Stimul a zdroj nových způsobů vyjádření bere na sebe funkci objevu a provokace a ani po staletích není receptibilní, neocitne-li se znova v postavení objevné novinky… Stimuluje reakce neúměrné svým intencím a možnostem. Je dekodifikována kódem, který nestál při jejím vzniku.“
Uvedení obstarožních relikvií strhává oponu času, na scéně vítá ducha zašlých dnů, zavaleného mlhou laciné rovnoprávnosti, kdy většina tleská, aniž by věděla čemu. Osvojenci etymologických mutací se vystavují nebezpečí bezděčné služby touhám politických, ideologických, či křišťálově obchodních kuloárů. Rozluštění odkazujícího znaku na základě falešného obsahu vydržuje vlivný mediální sektor, přičemž nároky na iniciační myšlenkové proudy se míjí se scénářem égalité/fraternité. Ježto by čtenář disponující vysokými požadavky na textovou úroveň ignoroval drtivou část knižního sortimentu, stal by se nežádoucím elementem snižujícím poptávku po bezdechých knihách, což se prolíná s obavou segmentu, soustředěného na konzumní spotřebu. Tuto tendenci potvrzuje vývoj vizuálního designu podnikových aktivit, formát estetického zpracování jednotlivých děl a v neposlední řadě exploze fantastiky, jakožto plnohodnotného, zcela etablovaného žánru.
Možná jen totožnosti slova chybí tep, potom jej k výstavbě novodobých fenoménů lze snadno zneužít. Kupříkladu k propagaci dětské literatury/omalovánek odrostlým dorostencům - s puncem nepostradatelného článku bibliotéky dospělých. Tyto marketingové instrumenty mohou okupovat pouze poslušnou mysl, o čemž svědčí stoupající trend se symptomy nahlížet v tomto literárním šupleti intelektuální podněty, jež nejmenší čtenáři ocení zajisté vlastní zvědavostí. Otázkou je, jaké parametry v hodnotícím mechanismu zohlední adolescenti a majitelé úctyhodnějšího věku.
Za touto anomálií se krčí další neduživec – LGBT literatura, občas dokonce v tandemu s inventářem nezbytností drobotiny – princeznami, zázraky i smíchem. Dříve podsvětní téma YAOI /boys love/ se dnes rozklikatilo cestami, jež mají seznamovat děti s nově vymezenou normou, v dějově pustých příbězích, stojících paradoxně právě na dané odlišnosti. Že se ve vodách anglické neřesti namočí zavedení autoři mladých i nových dospělých (YA, NA) bylo po sympatiích, věnovaných subžánru, nabíledni. Pobídne-li to náctileté duše k střízlivé korektnosti, zodpoví zítřek.
Všechny novodobé pletichy stojí na podemletých základech slovního obsahu, děděného a dále modifikovaného charakterem naší doby. Je pochopitelné, že spolu s vlastníky se vyvíjí i jazyk, ovšem nerozdrolit plný význam znaků může být tím posledním, co nám brání nadobro odstranit Winstona Smithe spolu s Donem Quijotem z paměti - aby jednou osamělý hlas nezaslechl jen ozvěnu sebe sama.
(zvýrazněné citace - Umberto Eco, Skeptikové a těšitelé, Argo, 2007)
2025 ©